home >> studie >> sekundární texty

Maxim Gorkij – O SOCIALISTICKÉM REALISMU (1933)

Technika literární práce znamená především důkladnou znalost jazyka, který je hlavním materiálem každé knihy, zejména beletristické. Francouzský pojem "belle lettre" znamená krásné slovo. Krásou rozumíme takové spojení rozličných materiálů - také zvuků, barev, slov - které dodávají vytvořenému, člověkem-mistrem zhotovenému dílu, formu, jež působí na cit a rozum jako síla a vzbuzuje v lidech podiv, hrdost a radost z jejich tvůrčí schopnosti.

Skutečná krása jazyka, která působí jako síla, je v přesnosti, jasnosti a zvučnosti slov, jež vytvářejí obrazy, charaktery a ideje knih. Pro spisovatele-umělce je nezbytná důkladná znalost celé zásoby slov našeho bohatého slovníku a dovednost vybírat z těchto slov ta nejpřesnější, nejjasnější, nejsilnější. Jenom spojení takových slov a jejich smyslově správné rozmístění mezi dvěma tečkami může plně tlumočit autorovy myšlenky, vytvořit výrazné obrazy, vymodelovat živé postavy lidí natolik přesvědčivě, že čtenář vidí před sebou, co autor vylíčil. Spisovatel si musí uvědomit, že nejenom píše perem, ale že - maluje slovy, že maluje nikoli jako malíř, který zpodobuje člověka nehybného, ale že se snaží zpodobit člověka v ustavičném pohybu, v činnosti, v nekonečných lidských sporech, v boji tříd, skupin, jednotlivců. Ale - na světě není pohybu, který by nenarazil na odpor. Z toho vyplývá, že kromě nezbytné důkladné znalosti jazyka, kromě vytříbené schopnosti vybírat nejprostší, nejzřetelnější a nejbarvitější slov a z výtečně propracovaného, ale povždy horlivě planými a nestvůrnými slovy znečišťovaného literárního jazyka - kromě toho musí spisovatel dobře znát význam historie minulosti a sociálních jevů přítomnosti, v níž je povolán, aby současně plnil dvě úlohy: úlohu porodní báby a hrobníka. Poslední slovo zní poněkud ponuře, nicméně je docela na místě. Je na vůli, na dovednosti mladých spisovatelů, aby mu dodali bodrý a veselý smysl; k tomu stačí připomenout, že naše mladá literatura je povolána dějinami, aby dobila a pohřbila všecko, co je lidem nepřátelské - nepřátelské i tenkrát, když to milují.

Je ovšem prostoduché a směšné mluvit o lásce v buržoasní společnosti, kde jeden ze zákonů morálky hlásá: "Miluj svého bližního jako sebe samého" - což potvrzuje lásku člověka k sobě samému jakožto původní vzor lásky . Je dobře známo, že třídní společnost by se mohla utvořit a existovat, kdyby se podřídila přikázáním "Neokradeš" svého bližního a "Nezabiješ" ho.

Ve Svazu socialistických sovětů už děti-pionýři začínají chápat a chápou mrzkou a očividnou pravdu, že buržoasní civilisace a kultura jsou založeny na ustavičném surovém boji menšiny - sytých "bližních" - proti obrovské většině - hladovým "bližním". Je docela nemožné milovat bližního, jestliže je třeba okrádat ho, a brání-li se proti okrádání - zabíjet ho. Už odedávna, během rozvoje buržoasního "zřízení", z bědných a hladových stávali se zbojníci na souši i na vodě, ale také - humanisté, kteří - sami nedostatečně syti - dokazovali sytým i hladovým nezbytnost omezit sebelásku.

A protože činnost zbojníků názorně odhalovala pravou tvář vlády bohatých, vznikla pro bohaté potřeba jednak zbojníky zničit a jednak - přivést je do vlády. Za dávných dob, na příklad ve středověku, kramáři a měšťané v boji proti řemeslníkům a rolníkům dělali ze zbojníků své vůdce: vévody, diktátory, "církevní šlechtu"atd. - to byl způsob obrany kšeftařů proti dělníkům, který se udržel až po naše dny, kdy buržoasní vlády jsou vedeny bankéři, zbrojaři, odvážnými dobrodruhy a ůbec - "sociálně nebezpečnými" lidmi.

Humanisté také překáželi kramářům v jejich poklidném životě, načež ty, kdož nejhorlivěji dokazovali nutnost omezit sebelásku, buržoasie odstraňovala rozličnými prostředky až do upalování na hranicích nebo je - stejně jako dnes sváděla ke zradě, udělovala jim vysoká postavení, takže humanisté začínají bránit buržoasní zřízení a klid, jak to vidíme na činnosti evropských ministrů, které si kramáři vyrobili z dělníků, bývalých socialistů.

Ale to všecko nepřivede buržoasii k "světové spolupráci tříd" a k její vytoužené "harmonii společenských vztahů" - harmonii, jejíž smysl je takový, že menšina sytých bližních, vládnoucí "plnou politickou mocí", dělá všechno, co se jí hodí, ale většina - hladoví bližní - pokorně se podřizuje všemu, co od ní požadují přesycení kramáři všech národností, přesycení a otupení "radostmi" svého zločinného života. Dějiny jim ustavičně a drtivě připomínají, jak humorně nestálý je blahobyt i takových podnikavých dobrodruhů, tak pevně ukovaných do zlata, jako byl výtečný zápalkový král Ivar Kreuger a jemu podobní.

O nejisté existenci kramářů výmluvně hovoří jejich stále častější sebevraždy. Ale ti, kdož se sami zabíjejí, v ničem a nijak se nezpronevěřují těm, kteří zůstávají naživu a mechanicky, s důsledností idiotů, pokračují ve svém mrzkém a šíleném díle - v přípravě nových krvavých jatek, těch jatek, které patrně zničí tuto kastu, jejíž sebeláska je původcem všech neštěstí, všech běd života pracujícího lidu.

Mladému sovětskému spisovateli velmi pomůže k pochopení smyslu skutečnosti - jeho materiálu - představí-li si sebe sálJ1a zmítaného dvěma silami, z nichž jedna působí na jeho rozum, druhá na jeho cit. Právě tak jej umístila historie do epochy zkrachování kapitalismu, do let stále častějších krvavých srážek proletariátu s buržoasií, do předvečera všesvětového třídního boje a nevyhnutelného vítězství socialismu. Třebaže hluk započaté bitvy je veliký - přece jenom je ještě přehlušován všedním kvákáním maličkých měšťáků, kteří, plazíce se v týlu velké buržoasie, už dávno si přivykli potichoučku obchodovat, krást a - už svou podstatou - nejsou schopni bojovat. Když jejich velcí páni začnou válku, malincí se stávají marodéry; dobíjejí a okrádají raněné, olupují mrtvé a nezřídka se stávají tímto řemeslem z drobných velcí. Je známo, že buržoasní "války rodí hrdiny", ale mnohem častěji rodí zloděje, při čemž hrdinové většinou zůstávají na bitevním poli, rozbiti na padrť, a nejšikovnější zloději se vloupávají do života jako páni, zákonodárci, a když poznali prospěšnost masového vraždění - začínají znovu připravovat tento výnosný podnik, neboť průmysl, pracující pro válku, je mimořádně výnosný. Je takový bůh, jeho jméno je - Zisk, jen v něho buržaasie věří a jemu přináší krvavé oběti milionů dělníků a rolníků.

Drobné měšťáctvo - ba i mnozí dělníci, otráveni jeho fysickým sousedstvím - žije až po uši v blátě a stěžuje si na vlhko. Tyto nesmyslné stesky, které vnášejí do hrdinské výzvy proletářského hnutí, je ohlušují. Stýskají si na nepohodlí života v hnijícím a lepkavém blátě, vynakládají však příliš nepatrné úsilí, aby se dostali na vysoké a suché místo, a někteří jsou dokonce přesvědčeni, že právě bláto je "zemský ráj".

A třebaže "malebnost" je pro spisovatele žádoucí, budeme mluvit méně "malebně".

Náš sovětský spisovatel musí dobře vědět, že většina jeho současníků - materiál jeho práce - lidé utváření staletým vzájemným a nelítostným bojem o kousek chleba, že všichni tito "bližní", kterýkoli z nich, jsou účastníky v úsilí o materiální blahobyt. To je úsilí nanejvýš přirozené, jeho podstata - biologická nutnost živit se, mít pohodlné obydlí atd. - je nutnost vlastní všemu zvířectvu i hmyzu: liška i sup, krtek i pavouk staví si hnízda a nory, ale někteří z dravců zabíjejí víc, než mohou sežrat. Na tomto úsilí lidí o materiální blahobyt je založena celá kultura lidstva, ale jeho parasit - buržoasie - držíc ve svých rukou moc a ničím neomezenou možnost vykořisťovat dělníky a rolníky, stvořila pro své uspokojení tu lákavou zbytečnost, které říkáme "přepych". Rozvratný vliv této zbytečnosti poznala už sama: tak například zákony proti přepychu existují ve starověkém republikánském Římě, ve středověku bojovala buržoasie proti rozšíření přepychu ve Švédsku, ve Francii, v Německu. Buržoasie požírala cizí pracovní síly vždycky ve větší míře, než potřebovala k uspokojení svých nejrozmanitějších potřeb, nakazila se vášní k rozmařilosti, nakazila sebe a nakazila celý svět. Tato nákaza nám vytvořila dnešní idiotský obraz: v hlavních evropských městech jsou celé ulice obchodů se zlatými výrobky, drahokamy, "přepychovými zbytečnostmi", na jejichž výrobu se utrácí spousta cenné energie dělnické třídy, ale sama dělnická třída žije v nedostatku, zcela zbavena možností rozvíjet své požadavky, schopnosti, talenty. Měšťácká vášeň k nesmyslnému nakupení věcí, chorobná vášeň k osobnímu vlastnictví byla naočkována i jí.

Není třeba se domnívat, že jsem snad proti přepychu, ne, jsem pro přepych pro všechny, ale proti modlozbožnění věcí. Dělej věci co možná nejlíp, budou trvanlivější, ušetří ti zbytečnou práci, ale "nedělej si modlu" ze střevíce, židle nebo knihy, které jsi vyrobil - to je správné "přikázání"! A bylo by dobře, kdyby si toto přikázání osvojila naše dělnická mládež.

Vyznavači materiálního blahobytu, klidu a pohodlí "za každou cenu" ještě dnes, v době rozkladu buržoasní kultury, tvrdošíjně věří v možnost trvanlivého, lehkého a "krásného" osobního života. Patrně je zbytečné opakovat, že základem této víry - sebelásky, naočkované lidem minulostí a posilované církví - jsou její "svatí", typičtí sebemilci a misantropové. Ve světské filosofii obzvlášť horlivě utvrzoval sebelásku - jinými slovy individualismus - velemoudrý německý měšťák Immanuel Kant, člověk příkladně mechanický a odloučený od života jako nebožtík.

To je - zpozdilá víra, a jako každá víra - je slepá. Tím však o nic méně nepopouští uzdu lidem, vštěpujíc jim nepěkné a lživé přesvědčení, že každý z nás je "počátkem a koncem" světa, že je "jedinečný", nejlepší a nejcennější. V tomto sebeocenění je zvlášť jasně vyjádřen vliv soukromého vlastnictví: spojuje lidi jenom fysicky a mechanicky k útoku - k vykořisťování chabě ozbrojených a bezbranných, a z nezbytnosti podle "zákona" konkurence - drží každého z nich ve stavu sebeobrany proti "bližnímu" vlastníku a soukmenovci. Spojuje měšťáky vnějšně - k útoku, vlastnictví je rozděluje vnitřně k vzájemné sebeobraně, neboť každý "za své", a tím vzniká opravdový vlčí život. Úsloví "člověk člověku je vlkem" vytvořila právě morálka vlastníků.

Zoologický individualismus - to je nemoc, kterou buržoasie nakazila celý svět a na níž sama - jak vidíme - zdechá. Ovšem, čím dřív zdechne, tím líp pro pracující lid. Je v jeho moci a na jeho vůli - uspíšit tuto záhubu.

Pro mladého sovětského spisovatele je měšťáctvo materiál obtížný a nebezpečný, protože má schopnost nakažovat a otravovat. Mladý, "začínající" spisovatel nepoznal měšťáka v jeho "síle a slávě", nedávnou minulost měšťáctva zná jenom z knížek a špatně, pohnutý, rozvratný a chorobný život evropské buržoasie zná rovněž málo a také jenom z knížek a z časopisů. V jeho zemi existují ještě bezpočetné pozůstatky rozkládajícího se měšťáctva, které se více méně dovedně tváří jako "sociální živočich", proniká i mezi komunisty, chrání si své "já" veškerou silou své prohnanosti, pokrytectví, lži, kterou zdědilo ze staleté minulosti. Vědomě či nevědomě sabotuje, ulejvá se stará se o dobré bydlo, vydává ze svého středu zmetkaře, škůdce, špiony a zrádce.

O těchto zbytcích haraburdí, vyvrženého z naší země, jest u nás napsáno a píše se dostatek knih, ale téměř všechny tyto knihy nejsou dost působivé, velmi povrchně a matně zobrazují nepřítele. Opírají se o "soukromé případy", mají ráz anekdotický, není v nich patrný "historismus", nezbytný v uměleckém díle, socialisticky výchovný význam těchto knih je nepříliš vysoký. Ovšem, za patnáct let nelze vychovat Moliery a Balzacy, nelze vytěžit autora ,Revisora' nebo ,Pánů Golovlevů', ale v zemi, kde za ta léta energie dělnické třídy vybudovala nová města, gigantické továrny, mění geografickou tvářnost své země, zavlažuje a osazuje pouště, úžasně obohacuje stát nespočetnými objevy ložisek v útrobách země, v zemi, kde dělnická třída vydala ze svého středu stovky vynálezců, desítky skvělých vědeckých pracovníků, kde rok co rok vstupuje do života půl milionu mladých lidí, jimž se dostává vyššího vzdělání - v této zemi je možno klást vysoké požadavky na literaturu.

Naše mladá literatura už prokázala nemálo opravdu cenných úspěchů, její zpracování skutečnosti je stále širší, je jen si přát, aby bylo i hlubší. A bude hlubší, pochopí-li mladí spisovatelé nezbytnost učit se, rozšiřovat své vědomosti, rozšiřovat svou poznávací schopnost, zvládnout techniku této hluboce vážné a odpovědné revoluční práce, kterou si zvolili.

Podřizujíce se přitažlivosti dvou historických sil - měšťácké minulosti a socialistické budoucnosti - lidé znatelně kolísají: emociálně je to táhne k minulosti, intelektuálně k budoucnosti. Hodně a hlasitě křičí, ale - není tu znát klidné přesvědčení o tom, že pevně a rozhodně je zvolena určitá cesta, ačkoliv dějiny ji už dostatečně ukazují.

Zkrachovalý, zvetšelý individualismus pořád ještě žije a působí, projevuje se v měšťácké ctižádosti, v úsilí dostat se co nejdřív nahoru, na významné místo, projevuje se v práci "na odiv", neupřímné, nedbalé, kompromitující proletariát, a ponejvíce v práci - "ve směru nejmenšího odporu". V literatuře je to linie kritického vztahu k minulosti. Jak už bylo výše řečeno, její odporná tvář je mladým spisovatelům známa jen povrchně a theoreticky. Snadnost kritického zpodobení minulosti odvádí autory od nutnosti vykreslit grandiosní. události a procesy současnosti.

Mladí spisovatelé nemají ještě dost potřebných sil k tomu, aby čtenáři vštípili nenávist k minulosti. A potom, oni nejenomže neodpuzují čtenáře od minulosti, ale - podle mého názoru - ustavičně připomínajíce minulost, posilňují ji - fixují, konservují v čtenářově paměti.

K tomu, aby jedovatá, tíživá hanebnost minulosti byla dobře osvětlena a pochopena je nanejvýš nutné naučit se dívat se na ni s výše dosažené přítomnosti, s výše velikých cílů budoucnosti. Toto vysoké hledisko bude a musí vzbuzovat ten hrdý; radostný pathos, který dodá naší literatuře nový tón, pomůže jí vytvořit nové formy, vytvořit pro nás nezbytný nový směr - socialistický realismus, který - samo sebou se rozumí může být vytvořen jen na skutečnostech socialistické praxe.

Žijeme ve šťastné zemi, kde máme koho milovat a ctít. Pro nás láska k člověku musí vznikat - a vzniká - z pocitu obdivu k jeho tvůrčí energii, ze vzájemné úcty lidí k jejich nezměrné kolektivní pracovní síle, jež tvoří nové formy života, z lásky ke straně, která je vůdcem pracujícího lidu všech zemí a učitelem proletariátu celého světa.

[zpět]